Jiří Drahoš

Svoji kandidaturu na úřad prezidenta oznámil pan profesor Drahoš poměrně neokázale na nejvýchodnějším konci republiky, bezprostředně následující velký "prezidentský" rozhovor v Reflexu, profesionálně vedená sociální media i příjemné a jednoduché webstránky však potvrzují, že jeho tah na Hrad má svoji strategii a byl zahájen s významným předstihem, než byl oficiálně předložen veřejnosti.

Přečetl jsem si dnešní reflexácký rozhovor, zběžně projel Facebook a Twitter a bez ambic na nějký zásadní postoj, na který je zatím času dost, pociťuji poměrně vřelé sympatie ruku v ruce jdoucí s obavou (jak je u mě - strašpytla - zvykem), abychom si věci vlastní vinou zase nezkomplikovali.

Pominu-li část diskuzí na sociálních sítích, které jsou již tradičně k zeblití, okamžitě se začala množit nejrůžnější doporučení, co má pan kandidát dělat a čeho se má vyvarovat. Věřme, že pan Jiří Drahoš je soudný člověk a bude mít kolem sebe soudné poradce.

"Poučen z předchozích nezdarů" by však měl být především jeho elektorát, mezi který se nezávazně a předběžně dovoluji počítat. Stejně jako deklaroval pan profesor vůli nevymezovat se proti jiným kandidátům, bylo by fajn odolat tomu pokušení demonstrovat okázalou podporou spíš svoji příslušnost k té "lepší" části společnosti než opravdový zájem na tom, aby tento stát měl příští prezidentské období v čele někoho, za koho se nemusí stydět. Cílem podporovatelů profesora Drahoše by neměl být hysterický nářek nad těmi pitomci z druhé strany, ale titěrná snaha přesvědčit všechny ty, které přesvědčit lze. A pevně věřím, že i na straně voličů Miloše Zemana z roku 2013 jich bude dost, možná i mezi těmi, kteří se dodnes v nejrůznějších průzkumech k Zemanovi hlásí, protože prostě zatím nenašli alternativu. Je úkolem Jiřího Drahoše o tyto lidi bojovat. Můžeme mu v tom pomoci už tím, že je alespoň nebudeme zesměšňovat.

Neposerme to!