Loving Vincent
V pátek 16.února jsme vyrazili do kina na film "S láskou Vincent" (Loving Vincent). Píšu vyrazili, protože normálně máme kino (tedy to, co zbylo z pardubických kin) přes ulici. Bohužel obě multikina v našem městě jedou program víceméně přes kopírák a cokoli, co vybočuje z průměru, abyste hledali lupou. Návštěvnost podle toho vypadá...
Tak teda jsme vyrazili. Vyrazili do Hradce do Bio Central. Na to, jak tohle kino vybočuje ze standadrní nabídky kin v okolí, musím přiznat, že tam jezdíme fakt málo.
Takže Loving Vincent. Přiznám se, že jsem vlastně moc nevěděl, na co jedu, nic jsem si k tomu nepřečetl, vlastně jsem viděl jen nějaký trailer (ke shlédnutí tady) nebo pár ukázek, či co. Asi jsem očekával jakési poetické pásmo Vincentových oživlých obrazů. Vím jenom to, že film předcházela legenda ukrutné práce mnoha výtvarníků, většinou se zdůrazňovala forma, o ději jsem neměl ani páru.
O to větší překvapení na mě čekalo během filmu, kdy (alespoň pro mě) příběh s postupem času začal pomalu vytlačovat zprvu omračující vizuální podobu, až se právě ta stala pro mne v druhé polovině téměř obtěžující manýrou. Úchvatné celky Vincentovy krajiny a vtipné citace postav jeho slavných obrazů se v detailech proměňují v podivnou směsici realismu a nepřirozené exprese, kde divoká a dynamická barevnost plní často funkci pouhé textury a probouzí pocit, že především scény rozhovorů, které tvoří převážnou část filmu, vznikaly pomocí nějaké ne příliš sofistikované aplikace a okatě kontrastují s o poznání poctivěji malovaným pozadím.
Samostatnou kapitolou jsou černobílé vzpomínkové pasáže, kde se chybějící van goghovská barevnost a divoká perspektiva naprosto vzdálí poetice obrazů a našinec v nich může zahlédnout maximálně tak záblesky obrazů Zdeňka Buriana.
Mluví se o jedinečnosti metody, kterou film Loving Vincent vznikal. Z tohoto pohledu mi však mnohem mnohem výrazově čistší připadá Švejdíkův Alois Nebel, protože jestli lze nějaké filmy srovnávat, myslím si, že právě tyhle.
Trošku to vypadá, že jsem se rozhodl film za každou cenu ztrhat, ale opakuji, že především oživlé pohledy do krajiny, kterou známe z Vincentových obrazů, jsou dechberoucí a téměř detektivní příběh s nevyjasněným tragickým závěrem mě chytnul.
Slavná písnička Dona McLeana Starry Starry Night nad závěrečnými titulky je dojímavou tečkou. Dovoluji si ji přiložit k tomuto článečku v podání Pavla Bobka (Vincent) s kongeniálním textem Zdeňka Rytíře ("Stále stejnou tmou...")
Není tedy cílem tohoto výlevu odradit případného čtenáře od výletu do kina, nebo, až film pustí například ČT Art, doporučit přepnutí na Kriminálku Anděl... Určitě stojí za to - i s výhradami, které se mi v hlavě rojily hned během filmu.
