Tříprsťák...

Nejsem zrovna esence zahradníka. Kdo ke mně občas chodí, ví, že dvoreček a travnatej plácek za naším domem je víc poznamenán provozem dílny, než citlivou rukou pěstitele čehokoliv. A jestli nám doma alespoň něco zkrášlovalo tu naši backstage v centru města, byl to tříprsťák, co se ze sousedovic zahrádky po dlouhá léta postupně a plíživě vinul po zdi atelieru a dotvářel atmosféru, v létě hučel miliónem včel a na podzim vždycky končil nádherným červenáním a otravným úklidem opadaného listí. Ta otrava byla ovšem jen malou cenou za celou tu sezónní nádheru.
Letos se červenání nedočkáme. V rámci jinak chvályhodné údržby dvora krajského úřadu nám úderka správy budov spolu s pročištěním porostu přeštípla jedinou žílu, která celou tu naši zelenou stěnu živila.
Jak praví klasik: Rozkaz, ten zněl jasně...
Jsem smutnej víc, než nasranej. Na to, abych se mrknul, kam vede větev, kterou se chytám přeříznout, fakt nemusím mít školu. Stačí mít pár závitů v bedně.